Historie

Paříž se vyvinula z původního keltského osídlení Lutetia na ostrově Île de la Cité (dnes zde stojí katedrála Notre Dame). Její jméno pochází z galokeltického kmene s názvem Parisii. Resp. takto byl kmen nazýván Římany, kteří dorazili 52 let př. n. l. a založili vlastní město Lutetia na levém pobřeží řeky Seiny. Dnes se na tomto místě nachází tzv. latinská čtvrť, 5. arrondissement.

Římani zde vytrvali velmi dlouho (narozdíl od jiných míst v západní Evropě), až do roku 508. Po pádu Římské říše se stal prvním králem Chlodvík. Jeho následovníci nadvládu urželi ještě dalších 500 let, přestože museli odolávat nájezdům Vikingů (již za Chlodvíka byla zbudována obranná tvrz, která bránila těmto zdrcujícím nájezdům). Posledním karolínským knížetem se stal Hugo Kapét. Dalších několik století ve středověku se Paříž rozšířila daleko za pravý břeh řeky. Tato nová část se nazývala Marais. Dodnes se ve 4. arr. nachází několik budov z tohoto období.

Ve středověku byla založena také univerzita Sorbonna. Známá jako “Univerzita Paříže” se na několik století stala jedním z nejdůležitějších center vzdělanosti v Evropě, ne-li v celém světě. Většina univerzitních budov se nachází v 5. a 13. arr.

Za nadvlády Kapetovců, později bourbonských králů, byly ve městě vybudovány paláce jako Louvre a Palais Royal (oba v 1. arr.). Ale Paříž, jak ji známe dnes, dostala rysy až v 19. století za vlády barona Hausmanna. Krom toho, že nechal zbořit staré středověké budovy v centru, vystavěl dlouhé třídy a bulváry.

La Belle Époque – nebo-li zlaté období Paříže koncem 19. stol. Ve městě vznikají první linky metra, zakládají se parky, dokončila se Eiffelova věž. V ulicích se dokonce objevily první lampy, které Paříži přinesly přezdívku “město světla”. Toto přízvisko má však kořeny v tzv. Ville Lumière – město vědomostí. Nejen tedy lampy, ale i intelektuální osvícenské vrstvy proslavovaly Paříž.

Dvacáté století bylo plné zvratů, naštěstí nedošlo k nejhoršímu. Za 2. světové války Hitler nařídil město vypálit. Jeho požadavek byl německým generálem Dietrichem von Choltitz naštěstí ignorován. Generála prý přesvědčil Raoul Wallenberg (švédský diplomat), že bude lepší odstoupit od Hitlerova požadavku a vejít do historie jako spasitel, než ten, kdo zničil Paříž. Později po válce - v 70. a 80. létech 20. stol. město dostihly typické problémy jako znečištění, nedostatek bytů, neúspěšné pokusy o rekonstrukci některých městských částí atd. V téže době se však Paříž stávala multikulturním centrem s novými přistěhovalci ze všech koutů světa. Především z francouzsky mluvících částí - severní Afrika, Vietnam nebo Laos. Imigranti přinesli nové zvyky, jídlo, hudbu.. což obohacuje různorost, pro kterou je Paříž také natolik oblíbena. Dnes má více národností (přes sto) než New York.

Imigrace a multikulturalismus však pokračuje! Začátek 21. stol. představuje zvýšený zájem imigrantů ze zemí latinské Ameriky (především Mexiko, Columbia a Brazílie). Koncem 90. let minulého století bylo poměrně těžké najít ve městě dobrou mexickou restauraci. Dnes jich jsou tucty. Od levných v okrajových čtvrtích až po krásné útulné restaurace na městských třídách v centru. Krom typické moderní elektronické hudby se dnes na mnoha místech pravidelně hraje latinská hudba pro tančení Salsy, Samby.

21. stol. přineslo i viditelné změny v životní úrovni Paříže. Podařilo se snížit znečištění. Budují se nové cyklostezky, chodníky, pěší zóny. Díky novým a rychlejší linkám metra nechávají návštěvníci auto stále častěji doma.